05 Nízké Tatry přechod
Hl. hřeben Nízkých Tater
Místo: Jasná pod Chopkom - Čertovica
Oblast: hlavní hřeben Nízkých Tater
Stát: Slovenská republika
Trasa: Jasná pod Chopkom - Čertovica
Účastníci: Jirka, Libor, Jirka
Období: 10. – 13. března 2005
POPIS
Tři lidičkové se rozhodli, že už to ve městě prostě nevydrží a musí někam vypadnout. Zapomenout na školu, práci a jiné pitomosti a užít si sněhu. A možná taky trošku přivítat jaro v závějích sněhu.
Původně jsme plánovali přejít hřeben z Čertovice až na Donovaly. Přes ICQ jsme plány upravili přibližně na polovinu. V cestopise vás nebudu zdržovat fakty, které najdete v každé mapě. Je to prostě hřeben – jeden kopec za druhým. Chce to fyzičku alespoň takovou, že je člověk schopný táhnout několik hodin batoh na zádech a šlapat, jako by šel po schodech do stopadesátého patra.
V čtvrtek večer jsme postavili stan u vleku v Jasné (1200 m.n.m.). Noc byla v pohodě. Les nás chránil před větrem. V předpovědi hlásili kruté mrazy, ale bylo příjemných -12°C a ve stanu ještě příjemnější teplota 0°C. Zbývající dvě noci jsme spali na chatách. Medvěd nás přišel navštívit v pět hodin ráno – Jura slyšel něco bručet, ale stopy jsme žádné nenašli. :-)
V pátek ráno lyžaři koukali, když jezdili kolem našeho stanu. My jsme se v klidu balili a chtěli jsme lanovkou na Chopok, ale lanovka byla zastavená „pre silný vietor“. Sbalili jsme stan a vyrazili po sjezdovkách pěšky. Když jsme vystoupali převýšení 700 metrů k horní stanici lanovky, tak se ta lanovka rozjela (to je jak naschvál, ale taky malý sportovní výkon). Tady už jsme nasadili zapůjčené sněžnice a v navátém sněhu šlapali posledních 300 výškových ke Kamience. Vítr nebyl nijak prudký a viditelnost byla skvělá. Proto jsem pochyboval, že mi baterka ve foťáku vydrží celé tři dny, ale vydržela to.
Kamenná chata se nachází ve výšce 2000 m.n.m., kousek pod vrcholem Chopku. Koupil jsem si tam tričko, bez něj bych se neobešel :-). Až tady půjdete – dejte si na chatě všichni čaj. Je to vynikající bylinkový čaj, na který jsme chtěli recept, ale nedostali jsme ho, bohužel. Jinak – Kamienka je opravdu skvělá horská chata.
Večer se zhoršilo počasí (Jurovi na hodinkách pěkně klesal tlak, tak jsme to i čekali), venku byl slušný fičák. Vítr foukal všemi směry a hnal po zemi sníh. Hodně zajímavé bylo umývat nádobí sněhem (bez drátěnky to moc nešlo). A člověk byl po pár vteřinách venku úplně bílý.
V sobotu ráno jsme vyrazili z Kamienky směrem na Čertovici. Kdybychom šli opačně na Donovaly, tak bychom šli pořád do protivětru, neviděli bychom na krok. Později jsme zjistili, že to bylo opravdu správné rozhodnutí.
Během pár hodin jsme přešli několik kopců a došli jsme pod Ďumbier. Vždy, když trošku vysvitlo sluníčko, jsem co nejrychleji vytahoval foťák z pod oblečení a fotil k zbláznění. Kříž na vrcholku Ďumbiera šel vidět z takové dálky, že trvalo další dvě hodiny než jsme k němu došli. V zimě jde z vrcholu přímo sejít k chatě M.R. Štefáníka. Letní cestou bych nešel, ledaže bych se chtěl nechat smést lavinou.
Překvapilo mě, že je hřeben i teď (na konci zimy) vyfoukaný tak, že vyčnívají kameny. Na lyžích bych se místy bál o skluznici, místy by to ale jelo příjemně. Všichni jsme se shodli, že jsou na to všechno stejně nejlepší sněžnice, a hlavně když fouká do zad. Vymysleli jsme geniální a revoluční sněžnice. Chceme, aby se na nich daly zatáhnout ty hroty a používat to z kopce jako krátké lyže. Ale nikomu to neříkejte, chceme si na tom nápadu vydělat miliony dolarů.
Přes brýle nešlo prakticky nic vidět. Vrstva ledu nalepená na sklech se nedala rukavicemi sundat a zbytek pohledu rozmazávala zamlžená skla. Občas byl výhled dobrý i na focení, ale občas jsme museli čekat, až někdo z nás zahlédne další tyčku (značení). Všude okolo byl jen sníh, kamení, okolní kopce, hukot větru a jinak vlastně ticho a prázdno, celé ty hory byly chvíli jenom naše. Na jedné z fotek jsem dokonce nechtěně vyfotil orla. Libor ho pak v neděli zahlédl asi deset metrů od sebe, viděl i zahnutý zobák … ale já a Jura nic. Kdo pozdě chodí…. víte co.
Sobota odpoledne: K chatě to už byl jen kousek, sníh byl hluboký a sněžnice fakt zlaté – prostě k nezaplacení. Bořili bychom se tady po pás a víc. Dvacet metrů před chatou mě překvapila pár metrů vysoká závěj. Šel jsem, skoro nic jsem neviděl, a najednou mě zastavila stěna sněhu. Vrazil jsem do ní :-).
Libor si to obešel a z posledních sil pomáhal Jurovi - tahal ho za kompresní řemínky batohu nahoru přes závěj :-). Samozřejmě mu jeden pásek u batohu urval. Jura z toho moc šťastný nebyl.
Do chaty vedl asi dva metry dlouhý proházený sněhový tunel. Já jsem tu byl poprvé a vchod jsme prakticky nemohl najít. Někdy kolem roku 1950 prý ten tunel měřil až 30 metrů – neuvěřitelné.
Sobotní večer jsme strávili v hospůdce v Štefánikově chatě, 1740 m.n.m.. Jedli jsme sýr, pili víno, čaj a trochu rum. A bavili jsme se celý večer se dvěma slovenskými kamarády – Palo a Štefanem. Nejvíce si s nimi rozuměl Libor, který zjistil, že jeden z nich je odečítač elektřiny. Mimochodem – víte, jaký je rozdíl mezi Napětím a Penězmi? Žádný oboje se ztrácí ve vedení. :-)
Elektrické žárovky totiž na chatě různě poblikávaly, asi podle toho jaké bylo venku počasí.
V neděli ráno zůstala mlha, ale vítr už byl slabší. Vyšli jsme prvních pár kopců. Já se hodně zdržoval focením. Pak jsem nemohl zapnout kapuci na bundě a málem jsem spadl z hřebenu do pěkně hluboké propasti. Nekoukal jsem na cestu blbec.
Tento den jsme tedy šli cestu od chaty Štefánika k Čertovici. To bych charakterizoval jako překrásnou řadu kopců a fascinující hřeben…
Někdy v půlce dne nám ti dva Slováci „utekli“. Byli prostě hodně rychlí – i když neměli sněžnice. S mačkama byli Slováci na tvrdším sněhu rychlejší. My jsme si „dávali deset“ – tzn. pauzy na čaj. Koukali na okolní kopce, sněhové závěje, pozorovali krásný hřeben, a jak přes něj lítají mraky. A já jsem tam v té části před Čertovicou udělal okolo 50 fotek.
Pak opět Libor vyplašil někde ve výšce 1700 m bažanta – to už na mě bylo trochu moc.
Z posledního kopce byl Libor nějak až moc rychlý a Slováky opět dohnal, prostě jako že mu nikdo neuteče. Já a Jura jsme šli v pohodě. Došli jsme k autobusové zastávce, převlíkli se do suchého a autobus přijel. Z hor se nám nechtělo, a tak jsme potom z oken vlaku uvažovali, že ještě vyšplháme na Velký Choč. Jídlo a výbavu jsme na to měli, ale doma samé povinnosti...
Škoda, že na www nemůžeme dát i ty videa, které jsme na foťák natočili, je to hrozná sranda.
Výbava
…která se opravdu vyplatila: Sněžnice, lyžařské tyčky, gore-boty, kvalitní ponožky, návleky
…kterou bychom ocenili: gore-bundu, gore-rukavice, zimní spacáky, teleskopické tyčky, mačky (občas), náhr.baterii do foťáku…
Zase máme důvod šetřit, a pak utrácet :-))))
Původně jsme plánovali přejít hřeben z Čertovice až na Donovaly. Přes ICQ jsme plány upravili přibližně na polovinu. V cestopise vás nebudu zdržovat fakty, které najdete v každé mapě. Je to prostě hřeben – jeden kopec za druhým. Chce to fyzičku alespoň takovou, že je člověk schopný táhnout několik hodin batoh na zádech a šlapat, jako by šel po schodech do stopadesátého patra.
V čtvrtek večer jsme postavili stan u vleku v Jasné (1200 m.n.m.). Noc byla v pohodě. Les nás chránil před větrem. V předpovědi hlásili kruté mrazy, ale bylo příjemných -12°C a ve stanu ještě příjemnější teplota 0°C. Zbývající dvě noci jsme spali na chatách. Medvěd nás přišel navštívit v pět hodin ráno – Jura slyšel něco bručet, ale stopy jsme žádné nenašli. :-)
V pátek ráno lyžaři koukali, když jezdili kolem našeho stanu. My jsme se v klidu balili a chtěli jsme lanovkou na Chopok, ale lanovka byla zastavená „pre silný vietor“. Sbalili jsme stan a vyrazili po sjezdovkách pěšky. Když jsme vystoupali převýšení 700 metrů k horní stanici lanovky, tak se ta lanovka rozjela (to je jak naschvál, ale taky malý sportovní výkon). Tady už jsme nasadili zapůjčené sněžnice a v navátém sněhu šlapali posledních 300 výškových ke Kamience. Vítr nebyl nijak prudký a viditelnost byla skvělá. Proto jsem pochyboval, že mi baterka ve foťáku vydrží celé tři dny, ale vydržela to.
Kamenná chata se nachází ve výšce 2000 m.n.m., kousek pod vrcholem Chopku. Koupil jsem si tam tričko, bez něj bych se neobešel :-). Až tady půjdete – dejte si na chatě všichni čaj. Je to vynikající bylinkový čaj, na který jsme chtěli recept, ale nedostali jsme ho, bohužel. Jinak – Kamienka je opravdu skvělá horská chata.
Večer se zhoršilo počasí (Jurovi na hodinkách pěkně klesal tlak, tak jsme to i čekali), venku byl slušný fičák. Vítr foukal všemi směry a hnal po zemi sníh. Hodně zajímavé bylo umývat nádobí sněhem (bez drátěnky to moc nešlo). A člověk byl po pár vteřinách venku úplně bílý.
V sobotu ráno jsme vyrazili z Kamienky směrem na Čertovici. Kdybychom šli opačně na Donovaly, tak bychom šli pořád do protivětru, neviděli bychom na krok. Později jsme zjistili, že to bylo opravdu správné rozhodnutí.
Během pár hodin jsme přešli několik kopců a došli jsme pod Ďumbier. Vždy, když trošku vysvitlo sluníčko, jsem co nejrychleji vytahoval foťák z pod oblečení a fotil k zbláznění. Kříž na vrcholku Ďumbiera šel vidět z takové dálky, že trvalo další dvě hodiny než jsme k němu došli. V zimě jde z vrcholu přímo sejít k chatě M.R. Štefáníka. Letní cestou bych nešel, ledaže bych se chtěl nechat smést lavinou.
Překvapilo mě, že je hřeben i teď (na konci zimy) vyfoukaný tak, že vyčnívají kameny. Na lyžích bych se místy bál o skluznici, místy by to ale jelo příjemně. Všichni jsme se shodli, že jsou na to všechno stejně nejlepší sněžnice, a hlavně když fouká do zad. Vymysleli jsme geniální a revoluční sněžnice. Chceme, aby se na nich daly zatáhnout ty hroty a používat to z kopce jako krátké lyže. Ale nikomu to neříkejte, chceme si na tom nápadu vydělat miliony dolarů.
Přes brýle nešlo prakticky nic vidět. Vrstva ledu nalepená na sklech se nedala rukavicemi sundat a zbytek pohledu rozmazávala zamlžená skla. Občas byl výhled dobrý i na focení, ale občas jsme museli čekat, až někdo z nás zahlédne další tyčku (značení). Všude okolo byl jen sníh, kamení, okolní kopce, hukot větru a jinak vlastně ticho a prázdno, celé ty hory byly chvíli jenom naše. Na jedné z fotek jsem dokonce nechtěně vyfotil orla. Libor ho pak v neděli zahlédl asi deset metrů od sebe, viděl i zahnutý zobák … ale já a Jura nic. Kdo pozdě chodí…. víte co.
Sobota odpoledne: K chatě to už byl jen kousek, sníh byl hluboký a sněžnice fakt zlaté – prostě k nezaplacení. Bořili bychom se tady po pás a víc. Dvacet metrů před chatou mě překvapila pár metrů vysoká závěj. Šel jsem, skoro nic jsem neviděl, a najednou mě zastavila stěna sněhu. Vrazil jsem do ní :-).
Libor si to obešel a z posledních sil pomáhal Jurovi - tahal ho za kompresní řemínky batohu nahoru přes závěj :-). Samozřejmě mu jeden pásek u batohu urval. Jura z toho moc šťastný nebyl.
Do chaty vedl asi dva metry dlouhý proházený sněhový tunel. Já jsem tu byl poprvé a vchod jsme prakticky nemohl najít. Někdy kolem roku 1950 prý ten tunel měřil až 30 metrů – neuvěřitelné.
Sobotní večer jsme strávili v hospůdce v Štefánikově chatě, 1740 m.n.m.. Jedli jsme sýr, pili víno, čaj a trochu rum. A bavili jsme se celý večer se dvěma slovenskými kamarády – Palo a Štefanem. Nejvíce si s nimi rozuměl Libor, který zjistil, že jeden z nich je odečítač elektřiny. Mimochodem – víte, jaký je rozdíl mezi Napětím a Penězmi? Žádný oboje se ztrácí ve vedení. :-)
Elektrické žárovky totiž na chatě různě poblikávaly, asi podle toho jaké bylo venku počasí.
V neděli ráno zůstala mlha, ale vítr už byl slabší. Vyšli jsme prvních pár kopců. Já se hodně zdržoval focením. Pak jsem nemohl zapnout kapuci na bundě a málem jsem spadl z hřebenu do pěkně hluboké propasti. Nekoukal jsem na cestu blbec.
Tento den jsme tedy šli cestu od chaty Štefánika k Čertovici. To bych charakterizoval jako překrásnou řadu kopců a fascinující hřeben…
Někdy v půlce dne nám ti dva Slováci „utekli“. Byli prostě hodně rychlí – i když neměli sněžnice. S mačkama byli Slováci na tvrdším sněhu rychlejší. My jsme si „dávali deset“ – tzn. pauzy na čaj. Koukali na okolní kopce, sněhové závěje, pozorovali krásný hřeben, a jak přes něj lítají mraky. A já jsem tam v té části před Čertovicou udělal okolo 50 fotek.
Pak opět Libor vyplašil někde ve výšce 1700 m bažanta – to už na mě bylo trochu moc.
Z posledního kopce byl Libor nějak až moc rychlý a Slováky opět dohnal, prostě jako že mu nikdo neuteče. Já a Jura jsme šli v pohodě. Došli jsme k autobusové zastávce, převlíkli se do suchého a autobus přijel. Z hor se nám nechtělo, a tak jsme potom z oken vlaku uvažovali, že ještě vyšplháme na Velký Choč. Jídlo a výbavu jsme na to měli, ale doma samé povinnosti...
Škoda, že na www nemůžeme dát i ty videa, které jsme na foťák natočili, je to hrozná sranda.
Výbava
…která se opravdu vyplatila: Sněžnice, lyžařské tyčky, gore-boty, kvalitní ponožky, návleky
…kterou bychom ocenili: gore-bundu, gore-rukavice, zimní spacáky, teleskopické tyčky, mačky (občas), náhr.baterii do foťáku…
Zase máme důvod šetřit, a pak utrácet :-))))
| 
| 
| 
|
| 
| 
| 
|
| 
| 
| 
|
| 
| 
| 
|
| 
|
Autor článku : Kuráň,Jiří [ 11.2.2009 ]
